Osamělý Anděl beze jména kroužící tmou

24. května 2011 v 17:05 | Ketly*
Článek je přiřazen do témata pro filosofy. Nenapadlo mě nic jiného než napsat článek jako povídku. Je jen na vás jak to pochopíte. Já mám často bezmyšlenkovité myšlenky. Článek berte pouze jako "úryvek" skutečný příběh je mnohem delší.



"V zapomenuté době, když jsme ještě kroužila kolem skal jsem si uvědomila něco zásadního. Nejsem tu sama. Něco kolem mne chodí a pozoruje," probudila se Kylie ze svého snu a sedla si na deku.
"Proč jen mi to děláš? Proč? Za chvíli se mi z tebe roztříští hlava, a kdo ji pak bude sbírat a dávat dohromady?"

Kylie se často probouzela s takovými to myšlenkami. Nemohla spustit oči ze světa uvnitř sebe. Uvědomovala si, že jí pomalu, ale jistě pohlcuje. Věděla to, ale nechala se. Chtěla zmizet. Začít nový svět za vrcholky zasněžených hor a skal, za deštnými pralesy pokrytými jemným oparem zatemnění. Přesně tam! V zemi ztraceného... zapomněla... poprvé zapomněla přemýšlet… něco v ní přeskočilo. Nechtěla vědět co všechno se ve světě kolem ní děje, co na plat, že jsou tu zemětřesení a ropné zkázy. Zajímalo jí jen to, co bylo uvnitř, tam kde nevěděla co vlastně je. Záhady to bylo její, udělala by všechno pro to, aby mohla zjistit co je za chlopněmi jejího děravého srdce. Něco tam přeci muselo být. Nebo snad ne?

Měla tělo, které by jí každá žena mohla závidět, ale nedalo ho na obdiv těm, kteří by ho stejně jen svými oplzlými řečmi pomluvili a uchechtli by se jí za zády. To ona nechtěla. Bohužel se její psychika zastavila na absolutní nule. Ne pod bodem mrazu, ale na absolutní nule. Tam se ona zastavila. Hlouběji stoupat snad ani nemohla, dál už to nešlo. Šla dolů, ale stoupala. Stoupala a vynořovala se v jiném světě, i přesto že v tom svém se potopila. Její diamantově šedé oči zářící do temnoty sama sebe byly neustále zahleděné k zemi. Jindy vzhlíželi k nebi. Teď ale nemohli dělat nic jiného.
"Zvláštní jak ještě žiji?" zeptala se sama sebe.
"Neměla bych, už ne vždyť se ničím," při těchto slovech jí ukápla slza ze skla, která se se zvukem plačícího dítě rozbila o její chlupatý koberec.

"Skutečnost je vrtkavá milenka," citovala nahlas z právě čtecí knihy.
Byla několik desítek let stará, téměř se rozpadala, ale to ona měla nejraději. Staré knihy ať už byly o čemkoliv ji nutkavě vábily k sobě. Ten jejich typický pach starého inkoustu. Nezaměnitelný. Knížky byly její jedinou záchranou před zkázou vlastní duše. Číst o nadpřirozenu a tajemnu. O andělech a démonech. Věřila, ale chtěla se už konečně na vlastní kůži přesvědčit.
Ubíhaly dny a hodiny a Kylie byla stále zoufalejší a zoufalejší. Téměř vůbec nechodila ven. Až se v den kdy obloha byla na maděru a průtrž se nezřetelně blížila, odhodlala se vyjít ven.
"Dnes snad nebude venku tolik lidí," přála si Kylie.

Došla do obchodu alespoň pro tu čtvrtku chleba a flašku vody. Kylie se obchodem sotva ploužila k pokladně. Nechybí moc a citově se zhroutí. Její úzké nohy ji sotva nesly k padesát metrů vzdálené pokladně. Její hlava nestíhala filtrovat všechny ty myšlenky, které se jí hlavou honily. Láhev i chléb neskutečně ztěžkly a Kylie si připadala jak kulturista s 200 kilovou činkou. Pokladna už byla na dosah. Už jen pět metrů a její cíl bude splněn. Jeden krok za druhým se chodící mrtvola přibližovala. Lidé si jí začali všímat. Kvůli tomu nerada chodila mezi lidi. Byla vyčerpaná a lidé ji posílali nepěkné myšlenky. Když už konečně došla k pokladně číslo 5 láhev s vodou jí upadla na nohu muže stojící před ní. Padající láhev Kylie stáhla s sebou do propasti zkázy.

Nevěděla co jí je a co si má myslet. Její mysl jakoby byla prázdná, nic v ní nezůstalo. Jen poslední mozkové buňky, které si tak pracně vypěstovala na svém záhonku.
"Halóó," volal na ní několika metrový muž.
"Je vám něco? Slečno? Jste tam?" muž stále neztrácel naději.
"Ahhh ano.... Kdo jste?" Kylie ze sebe těžce vysoukala
"To teď není důležité. Hlavně se vzbuďte a pohlédněte na mě."
Její bezvládné tělo se pod vlnou rozkazů zvedalo a proráželo ostrý městský vzduch. Pohlédla muži to jeho sametová tváře. Přemýšlela, proč jí nepomůže se zvednout. Tak moc jí nabádal a povzbuzoval. A teď jí v tom hodlal nechat? Lidé okolo se již seskupovali u jejího těla. Pomalu a těžce otevírala oči. Její rozostřený pohled bádal kde jen může muž být. V tom ho uviděla, stál před ní živý a hmotný.
"Povíte mi už tedy, kdo jste?"
"Vy to pořád chcete vědět?" řekl tajemným hlasem muž.
"Ano, pořád mám ještě naději. Možná jste moje záchrana," doufala Kylie.
"Ale kdepak to vy jste se sama zachránila."
"Chci vás znovu vidět."
"Sejdeme se za hodinu u vašeho bytu."
"Vy víte, kde bydlím?" zeptala se udiveným hlasem Kylie.
"Vím, znám vás. Buďte tam. Budu čekat."
Kylie na nic jiného nemyslela. Upustila i zbylý chléb, který držela. Nehleděla na okolnosti a rozběhla se. Cítila se tak moc volná.

Po hodině kdy se Kylie konečně dala do kupy a oblékla si lehké letní šaty místo obvyklých riflí s mikiny. Myslela jen na svého zachránce, který už nedočkavě zvonil za dveřmi.
"Dobrý den," řekl muž za prahem.
"Pojďte prosím dovnitř."
"Velice rád," obdaroval Kylie sladkým úsměvem a pravou nohou překročil práh.
Kylie se se šťastnými myšlenkami usadila do křesla, ale hned vstala a zeptala se, jestli by si muž něco nedal. Muž odmítnul, poděkoval za zdvořilost a požádal, aby si sedla.
"Chtěl bych si o něčem popovídat. Pokud dovolíte, budu mluvit pouze já. Prosím neptejte se," řekl poněkud zhurta tajemný muž.
Kylie to vyděsilo. Byla na něj tak milá a on na ní takhle vyjede. Její sen se začal pomalu rozplývat. Zase měla děsivé myšlenky na niterní svět.
"Víte, nejsem obyčejný muž. Přišel jsem sem z trochu jiného důvodu. Chci vás poprosit, abyste si nedělala žádné naděje. Nejsem princ na bílém koni, i když by vás můj vzhled mohl mást. Chci vám pomoci. Všiml jsem si vás už v obchodě. Máte typické příznaky snílka. Oči sklopené k zemi. Nepřítomný pohled a chůze jako by z jiného světa. Vím, že byste chtěla na druhou stranu. Tam dovnitř."
"Ne!" vykřikla nečekaně Kylie a vstala.
"Nechci to! Tedy chci, ale nechci to od vás! Musím se tam dostat sama jinak do bude k ničemu vaše moc naruší tu mojí. Nevím, kdo jste, jestli nějaký podvodník nebo čestný muž, ale běžte pryč."

Muž se nenechal dlouho přemlouvat a v mžiku zmizel za dveřmi. Kylie ze sebe strhla šaty zapomnění a beznaděje a znovu oblékla svůj tajemný hábit naděje a štěstí. Donutila se znovu ponořit do svých myšlenek. Chtěla tam být, ale chtěla tam být sama. Nechtěla a nemohla snést myšlenku sdílet s někým své bohatství. Nepodělila se. Možná udělala největší chybu ve svém životě, ale chtěla cítit a mluvit se svým druhým já. Tak jako to bylo předtím. Sedla si na postel a odhodlala se smazat ze svého bytu vzpomínky na něj.
"Ať zmizí ten muž beze jména! Ať už to byl anděl nebo démon já si ho nebudu pamatovat nijak! Nechci!" s těmito slovy Kylie upadla do slastného spánku. Rozhodla se, že navždy bude ve svém vlastním světě, kde fantazie nezná mezí. Kde je královnou a kde je tráva modřejší.
 


Komentáře

1 hajdance hajdance | Web | 26. května 2011 v 20:52 | Reagovat

čakáme na tvoju kresbu/fotografiu je to do zajtra do pol noci...nekašli na to prosím ;-)

teším sa a verím ti..termín sa aj kôli tebe preložil...http://hajdance.blog.cz/1105/zaciname-sutaz

po 4 dňoch po termíne budeš mať pár bodov strhnutých

2 hajdance hajdance | Web | 26. května 2011 v 20:54 | Reagovat

prepáč moc sa ospravedlňujem

pomýlil som si ťa

3 Blondie♥ Blondie♥ | 27. května 2011 v 11:40 | Reagovat

Ketly jsem jeden z adminů z blogu: blondatepravidlo.blog.cz - zřejmě si nepochopila o čem ten blog je - je to totiž  vtip - deníček fiktivní smyšlené osoby hloupé blondýny Blondie, jestli tě to nějak pohoršuje omlouváme se a k tomu že nepíšeme spisovně - to je totiž schválně... děkuji za pochopení

4 Moi Keiniku Sangová Moi Keiniku Sangová | Web | 4. června 2011 v 16:25 | Reagovat

Hůůů, to úžasný!

5 hajdance hajdance | Web | 22. června 2011 v 20:33 | Reagovat

vyhodnotenie + zadanie...klikni na web :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.