Den v Matičce měst aneb cesta za balónem poznání

10. května 2011 v 21:03 | Ketly* |  Výlety
Ahhh…. Docela dlouho jsem přemýšlela, zda Praha je či není opravdu krásné město. Dokáže se vyrovnat Benátkám? Odpověď jsem si chtěla osvěžit, tak jsem zamířila do Akademie Věd ČR.
Tenhle článek budu psát jako cestopis s nádechem deníkového zpracování, tak se prosím nelekněte :)


STEREOTYP

Vstávání stejně jako chození do práce je každodenní stereotyp, při dnešním výletu do Prahy jsem mu také nevyhnula. Vstávání, auto, dálnice. Na dálnici jsem jako vždy zkoušela schopnosti mého oka. A opět jsem se přesvědčila, že si dokážeme věci zneviditelnit. Koukněte se někdy (až pojedete na dálnici) na oddělovací "pruh" mezi jedním a druhým směrem. Někdy tam jsou keře, tyče či cokoliv jiného. Když se kouknete přímo z okénka (tak aby vaše hlava byla kolmá se sklem) uvidíte objekt rozmazaně. Tedy spíše vám objekty splynou. V tu chvíli vám dojde, že objekt vám z vašeho zorného pole vlastně zmizel.

Proč pražáci nenávidí metro?

Po několika dopravních přestupcích zaviněných neschopností Pavla Lišky v navigaci jsme konečně přejeli IKEU a zaparkovali na parkovišti opodál a nastoupili na "Béčko" na Černém mostě. Systém zdejších tiketových automatů jsem postrádala. Ale moje vedení trvá tak dlouho než paprsek ze Slunce dorazí na Pluto. Smysl lístků jsem taktéž postrádala. K čemu tam vlastně jsou? Jasně my "hodní a slušní" si je kupujeme ze slušnosti, ale co ti ostatní? Vždyť si koupím lístek, strčím ho do toho přístroje, který my to označí, nastoupím a pak když vystupuji tak jen projdu. I kdyby tam byl revizor tak stejně stihne zkontrolovat tak jednoho nebo dva lidi, ti co ho nemají, vystoupí za 10 sekund na příští stanici. Jeli jsme a jeli… a najednou blikla Národní. Vybaveni mapou, turistickou GPS a auto-GPS jsme začali hledat dům číslo 3.

Překvapení naproti Národnímu divadlu

Už jsme se přibližovali k Národnímu divadlu a nejednou dům číslo 3 Akademie věd ČR. K našemu údivu jsme začali procházet nesmírně klidným, přívětivým a úctyhodně starožitným místem. Zdejší stropy jsou doslova přenádherné. Alespoň u nás je Akademie věd historickým místem a ne kosmickou lodí z 30. století. Nejspíš se ptáte, proč jsem šla do Akademie věd? Odpověď je jednoduchá, doprovázela jsem bráchu na EXPO Science Amavet 2011. S jeho "Rozkladem nákupních tašek" se kupodivu dostal až do celostátního kola. Jelikož krása a ladnost této budovy bez většího náznaku moderny se nedá vyjádřit slovy, samozřejmě mám fotky. Dokonce se zde mohlo fotit, což bylo vzhledem na úroveň této budovy zvláštní.








První cíl

V Praze je tolik nádherných památek, které naštěstí nejsou proslaveny (jako třeba světoznámý "Karlák"). Jedním z mnohých, na které jsme při bloudění narazili byl pomník na počest obětem války (ono to vlastně nemá nějaký oficiální název, uváděli to pouze jako pomník) a rotunda sv. Kříže. A abych nezapomněla procházeli jsme kolem FAMU (pro vás to asi není důležité).




Manhattan v Tokiu

Pak jsme zamířili na Karlák (rozumějte Karlův most). A to byl velký boooooooooooooom. Jako to vám řeknu... tohle bylo jak Manhattan v Tokiu. Asiat všude kolem. A vůbec než pojedete do Prahy naučte se anglicky a neustále si říkejte, že jste v Praze. Protože potkat tu Čecha to jsou Vánoce. Němec, Němec, Japonec, Korejec, Vietnamec, Číňan, Japonec, Ital, Francouz, Ital, Španěl, Španěl a občas když máte štěstí tak i nějaký Rus. Pochybovala jsem, jestli tu vůbec ještě nějaký Čech zbyl. Pokud jste byli v Benátkách na San Marku, určitě víte kolik tam bylo lidí, ale co tohle? Upřímně, tohle je mnohem horší. Ale o tom až později. Opravdu vám radím i přes ta neskutečná muka a bolesti, navštivte Prahu v zimě. Cizince tu sotva potkáte. Vím jaké to je tam být v zimě, hlavně když máte kožené kozačky. To pak nohy necítíte ještě druhý den, ale stojí to za to. Jako fakt, tohle byl masakr. Měla jsem za "úkol" se vyfotit se zlatým psem na Karláku. Sice pořád nevím proč, nejspíš pro štěstí, ale dostat se tam... mno.... za to štěstí to nestálo :D "Chudák Karel," říkala jsem.


Utrpení poznáte v sochách

Jediné za co ten Karlák stál, byly možná ty sochy. Z těch jsem, ale také moc neměla. Jelikož když vám před ně postaví odpadkový koš či lampu. To pak ta fotka vypadá. Některé se ale i přes to vydařili.


Rybáři v proudu

Divila jsem se, že i na Vltavě hned před Karlovým mostem někdo rybaří. Já považuji (a myslím si, že celkem oprávněně) Pražskou část Vltavy za lepší úroveň stoky. Protože to co tam někde vidíte, to se ani vyfotit nedá. Ještě by mi z toho objektiv omdlel a nechtěl by se mnou mluvit. Rybáři až podivně "stáli" v proudu. Opravdu se moc nehýbali. Jestli tam měli nějaké kotvy? Kdo ví…


Socha vystihující českou povahu

Nikdy bych si nemyslela, že bude existovat socha, na takovém místě a takto vypadající. Každopádně našla jsem na té věži za Karlákem. Přesně vystihuje českou povahu, uječenou a bázlivou a ještě je pod českým znakem, tak co chcete? ;)


Geometrické Benátky

Když už jsme znovu u těch Benátek. Krásnější město jsem opravdu ještě neviděla. Můj dojem z něj ovšem zkazili turisté. Bylo by to opravdu nej nej nej a nej město na světě jen kdybych si ho mohla na chvíli prohlédnou a projít se tam volně, bez tlačenic a zbytečných zastávek u ničeho, ale vlastně v Benátkách je všude něco na co se dá koukat. Nechci v žádném případě říci, že Praha se rovná Benátkám (na ty jednoduše nemá nic), ale když jsem se tak koukala, zjistila jsem, že jsou stavěny podobně "rostle". Úzké uličky, každá střecha a komín jiný, to mají společného. Praze ovšem chybí ta ladnost, obloučky a spirály, kterými Benátky oplývají. Narazila jsem na další věc, kterou mají společnou. A to vám nejlépe dokáže popsat fotka.




Nic víc, nic míň, Lennon Wall

O téhle zdi se moc mezi zahraničními turisty neví. Vždyť to také není památka. Já jsem se tam ale rozhodla zavítat a rozhodně jsem nelitovala. A pokud zavítáte do Prahy neváhejte a navštivte to tu. Zde je malá ukázka z toho, co zde je.


I poklopy zde mají ladnost

Jen taková blbůstka a vzhlédnutí k nohám. Prostě i toto tu má ladnost.


Ambasáda kam se podíváš

Malá Strana je snad moje nejoblíbenější část Prahy, odlehlá (jak se to vezme) a hlavně BEZ TURISTŮ! Do jisté míry samozřejmě. V Praze jsou policisti na každém rohu to u nás v Pardubicích se projedou po Třídě Míru jednou za rok na koni a stačilo. Na Malé Straně jich je 2xkrát více než kdekoliv jinde v Praze. Hlavně kolem Americké Ambasády. Tam zastavují každé auto, dívají se zrcátkem na spodek auta a prohlížejí motor, jestli někde neveze výbušninu. V celku jsme byli rádi, že jsme vyšli pryč z dohledu kamer.

Hostinec U Dvou slunců aneb Osudové setkání

K Mistrovi Nerudovi (opravdu s velkým M) jsem vždy vzhlížela s úctou. Úctyhodné setkání jsem zažila na vlastní kůži i zde. Z ničeho nic jsem viděla Jana Kanyzu (z Ordinace v růžové zahradě). Pozdravil dva policisty na rohu a pak prošel vedle nás (konkrétně mě :D). Trochu to rozvedu (kdo ty "keci" nechce poslouchat nechť zavítá na další odstavec). Když někoho znáte, máte tendenci ho zdravit a tu jsem měla i já. Jsem slušně vychovaná a k takovýmhle lidem vzhlížím s úctou. Takže jsou neslyšně pozdravila dobrý den a na výraz úcty jsem svěsila hlavu. Možná vám to přijde divné svěsit hlavu, ale to jsem, jako mnohé zdědili po našich středověkých předcích. Klanili se svému královi, tedy tomu ke komu chovali úctu. Dnes už se nikomu neklaníte, ač si to mnohokrát neuvědomujete pouze svěsíte hlavu. Určitě působil a i tvářil se mileji, než jak za něj mluví jeho role. Bylo radostné ho vidět, jak kolem něj neběhají fotografové. Vypadalo, že se jde jen tak projít, jelikož na sobě měl jen košili a rifle. Možná šel do divadla. Nic méně vypadal šťastně a to je hlavní :)


Cesta do ráje řad

Vyšli jsme k Pražskému hradu a naivně jsme si myslili, že to nebude horší než na Karláku. Koncentrace Japonců se sice zmenšila, ale zde to byl samí Španěl a Ital. Alespoň jsem si mohla poslechnout mnou milovanou a líbeznou italštinu. Cestou jsem dala dvacku potulnému hrajícímu na housle. Před sochou TGM stála další kapela. Zamířili jsme ke sv.Vítovi. Miluji ten pohled, když projdete tou chodbou a nad vámi se postupně odkrývá chrám. Je to úžasné dílo Pana Parléře.




Horší než vstup do baziliky San Marka

Opět se budu obracet na Benátky (je to moje další úchylka, holt hezčí místo jsem ještě neviděla). Pokud jste tam byli, určitě víte jaká je "řada" do baziliky San Marka. To nebylo nic oproti tomu, jaká řada stála u vchodu do chrámu. Troufám si říci, že nějakých 500-700 lidí tam čekalo. Takže to jsme hned vzdali. Koneckonců už jsem uvnitř byla a zvenčí je a mnoho hezčí než zevnitř.

Teď restaurují, za chvíli začnou znovu

Chrám sv. Víta pořád ještě restaurují (opravují, zda chcete). Možná to už nějaký ten rok bude… Jakmile opravy dokončí, začnou opravovat znovu, jinou část, která se bude rozpadat. Když už jsem u téhle části Svatováclavský sál byl taky narvaný k prasknutí.

Snad všechny trávníky v Praze mají jeden centimetr

Další věc, kterou na Praze obdivuji, jsou její zahrady. Na každém rohu máte nějakou památku, i když mít nádherný gotický dům a pod ním vám pózuje "Pietro Filipi" to není zrovna nejhezčí. Pokud narazíte na pomyslnou pauzu mezi jedním exkurzním týmem cizinců a druhým týmem na Starých zámeckých schodech, neváhejte a zastavte se. Uvidíte největší krásy Prahy včetně zahrady tuším belgického velvyslanectví (nejspíš jiného, ale je to velvyslanectví). Za vstup do zahrady zaplatíte 50,- Kč na osobu a nezapomeňte, vstupuje se ze Starých zámeckých schodů. Já jsem si pěkně sešla dolů, abych tu krásu vyfotila alespoň skrze mříže.






Tak blízko jsem ještě nikdy nebyla…

Cestou ze Starých zámeckých schodů jsem potkala nevinně ležícího psa. Neodolala jsem. Až potom jsem si uvědomila to co bych měla, držet se dál od psů na ulici. U Mánesova mostu jsme potkali studenty ležící na břehu Vltavy kreslící… mno někteří seděli zády k Vltavě a kreslili nějakou zeď, nápisy a podivné železo. Druzí už kreslili kachničku na vodě a lodní restauraci. Přešli jsme Mánesův most a unavení jsme si sedli na lavičku. V tu chvíli jsem si všimla hrdličky, které se procházela sotva půl metru ode mne.




Největší a absolutně bizarní atrakce na Staromáku

Prošli jsme několika uličkami a zamířili na Staromák kvůli jednomu jedinému důvodu (zmíním se v příštím odstavci). Dala jsme si tam kuřecí špíz… mňam. Na trdlo jsem už neměla místo, bohužel. A mezitím co jsme hledali místo na sednutí jsme si všimli koz, co byly vedle pomníku… hm.... těch bylo při procházce Prahou opravdu hodně…. ahh nejspíš to byl Alois Jirásek, ale to asi ne. Každopádně to někdo takový byl. Jenom Češi mají na Národním náměstí ČR kozy, nikdo jiný jen Češi. Přišlo mi to hloupé, ale lidi na to skočí, tak proč nepřežrat kozy, že? Bude jim akorát špatně, když je každý druhý turista krmí.


Nebylo těch bizardit už dost?

O chvílu jsme zůstali sedět a pak zamířili k orloji. Samozřejmě další "atrakce" takže tam bylo tak možná 700 lidí. Nikdy jsem bych nevěřila, co jsem vlastně v tu chvíli uviděla. 700 lidí se tam shromáždilo prakticky kvůli ničemu, kvůli deseti sekundám postaviček. To si už opravdu běžte k tomu pomníku (viz. 4.tý odstavec), ten je mnohem hezčí než tohle. Neříkám, že by se mi to nelíbilo, ale bylo to opravdu absolutní. Samotný zevnějšek orloje je mnohem hezčí než ty běhající postavičky. Ten trubač nahoře, který vlastně vůbec není součástí orloje se lidem samozřejmě líbil nejvíce.

Fair Trade den

Teď už k tomu cíli naší celodenní cesty. Bylo to samozřejmě Starbucks ♥ ^-^. Čekala jsem trošku dražší ceny, ale za to obr kafe to stálo. Dala jsem si vanilkové latté a i po hodině a půl bylo ještě stále teplé. Moc se mi líbili ty barvy do kterých je obchod sladění, bílo-zelená. Dokonce jsem se dozvěděla, že všechno kafe, které tam prodávají je z Fair Trade kávy. Teď trochu přeskočím, abych ten "Fair Trade den" zahrnula. Zabloudili jsme do kavárny Mama Coffea a tu jsem ochutnala Fair Trade kakao. Trochu se lišilo od toho normálního, ale musíte se soustředit jen a jen na chuť. Bylo takové jemnější, méně sladké a méně výrazné. Ale lepší než normální! Když už jsem tu tak dokončím tuto část dne. Do Prahy 1 jsem zamířila proto, že jsem zde chtěla v japonské restauraci Miyaby na ramen (japonská polévka). Bohužel jí dělají jen jednou za čas a naneštěstí jí dělali minulý týden :D Ale pokud tam někdo zabloudíte doporučuji! Číšníci byli milý a atmosféra tu byla čistě japonská.


Noční můra na závěr

Cestu zpět jsme zakončili na Akademii věd. Až teď jsem se dozvěděla, že kluk co zde měl projekt s lišajovitými tu má živou noční můru! Já tomu nemohla uvěřit, jelikož se vůbec nehýbala. To je hezký motýlek co?


Cesta za balónem poznání

Tak a teď abych už mířila k nadpisu článku. Vlastně celou dobu co jsme šli tak jsme obcházeli vyhlídkový balón. Mysleli jsem si, že se vznáší nad Staroměstským náměstím nakonec jsme zjistili, že jeho stanoviště je vedle Karlova mostu.






Epilog

Doufám, že jsem vás neunudila k smrti. Ještě bych chtěla podotknout, že nemám žádné rasové předsudky proti lidem žijícím v Praze ani proti komukoliv. Článek nebyl mířen konkrétním lidem.
 


Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 16. května 2011 v 19:33 | Reagovat

Ukrutně mi tady chybí fotky, takže tuhle senzační reportáž jsem nedočetla. Ale určitě se vrátím, až se fotky znovu objeví, holt zase vylepšujou.
Z tvého dojmu ohledně Prahy - mám podobné pocity. I když jezdím do Prahy autobusem a s mapou, takže problémy silničního rázu moc nevnímám. V metru se jakžtakž orientuju a lístky si raději kupuju, je to šaškárna, ale než se nechat zmlátit nebo pokutovat, to radši tu stovku za den obětuju (ono to asi tak vyjde, když jezdím delší dobu a nemám celodenní lístek) -a teď to bude ještě dražší.
Co na Praze miluju - historii a památky, kouzelná zákoutí, Malou Stranu, Hradčany, Karlův most, Zlatou uličku, i Václavák. A Vltavské nábřeží.
Co se mi líbilo na Karlově mostě - mimo nádherný výhled na řeku a kamenné sochy, tak pohled na umělce, hudebníky a malíře různých úrovní. Dnes nevím, jak to tam vypadá, ale podle tvého vyprávění asi nic moc.
Naposledy jsem byla v Praze asi před 4 roky a připadala jsem si pitomě, když jsem se na něco chtěla zeptat. Česky. Dnes už mě ten pocit méněcennosti proti záplavě cizích jazyků přešel, pokud by na mě prodejci vybafli s anglickým dotazem, zahlaholila bych - na mě klidně můžete mluvit česky! :-D
Jsem sice ráda, že je Praha světové město a metropolitní centrum, ale ta naprostá převaha cizinců mi vadí a co mě vyloženě irituje, jsou dvojjazyčné názvy, kde anglické výrazy jsou na prvním místě. Nic proti světovosti, ale myslím, že upřednostnit mateřský jazyk je snad normální.
Praha byla kouzelné město, ale to kouzlo už pro mě dávno ztratila. Teď je to bezduchá turistická atrakce. Mnohem sympatičtější se pro mě stalo Brno, které jsem kdysi opomíjela... 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.