Zajímavá cesta do divadla

26. října 2011 v 16:52 | Ketly* |  Příroda, krajina
Na začátku se omlouvám za svojí neaktivitu, a proto sem přidám nějaké fotky. Tyhle jsou konkrétně mladšího původu.

 

Oběť víly Kouzlenky

24. srpna 2011 v 21:38 | Ketly |  Články na téma
Možná tu nebudu povídat o lidmi zaviněných chybách. Možná to ani tak nebude o tom čím se lídé provinili. Zajisté ale vím, že to bude o lidských chybách.

Zároveň se nelekejte lehce "brutálního" názvu povídky. Původní název byl moc tragický a parodii z toho udělat nechci, takže to nakonec dopadlo takhle. Bohužel nemám tolik místa kolik bych si přála na napsání příběhu mít.

Dopředu oznamuji, že po příběhu možná nebudete tak ani chápat o čem to bylo, ale věřím a doufám, že pocity budou takové jak je popisuji v příběhu. Nejsem ekologický aktivista ani žádný tiran, jsem jen normální člověk, který navštívil to čeho pak litoval. Zároveň pak za to děkoval, jinak by tahle povídka nikdy nebyla sepsána a ona by si nikdy nemusela stírat z očí slzy.

"Ani byste sem nemuseli dávat kameru s tmavým filtrem, sem ji stačí dát a rovnou můžete točit horor."
Ze zápisků návštěvnice lýkožrouta smrkového sídlícího u pramenu Vltavy


Procházela jsem lesem. Sama samotinká. Jen ptačí zpěv, datlíkův zobák a šum vody mne tu doprovázel. Mé bosé nohy jemně sešlapovaly vrstvy mechu, které tu za těch několik let vyrostly. Dotýkala jsem se stromů a šeptala jim, jak moc to jsou krásní a statní smrkoví chlapíci. Oni mi za to poděkovali, potřásli nejnižší větví a snažili se mi dosáhnout na rameno. Já jsem je pohladila a poplácala jako poslušného koně na pastvě. Byla jsem ráda v jejich přítomnosti. Cítila, jsem se tak bezpečně jako když kolem vás stojí celý zástup dospělých mladých mužů, kteří jsou připraveni za vás kdykoli postavit život. Těšili se z mé přítomnosti, které jim dávala a nikoli brala.



"Proč jen je tu tak krásně? Je to snad jinde stejné jako v našich lesích? Jen tak si tu přeskakovat jako pravá mechová dívka!" řekla jsem a rychlým kmitem nohou jsem přeskočila potůček. Uznula jsem lehký doušek vody a znovu se pořádně nadechla. Ten vzduch mě činil nesmírně šťastnou. "Kdybych mohla,"vzhlédla závistně na sojku ve větvích, "tak bych procestovala celý svět. Všechny lesy, které jsou tu i jinde. Slyšela jsem historku od moudré sovy o pralesích na západě,"šeptla si pro sebe. "Proč nemohu létat? Nevíš, náhodou sojko? Chtěla bych se tak moc podívat jak se žije v lesích teplých krajin,"zamyslela se, "tam musí být tolik rozmanitých druhů květin, ptactva, lesní zvěře, potkala bych nové lidi." Dořekla větu a zatvářila se poněkud smutně, sklopila oči k zemi. "Ne, takhle nesmím přemýšlet. Já patřím sem a tady také musím zůstat. Ostatní mě potřebují, narodila jsem se tu, nemohu to tu jen tak opustit,"napomenula se a rozhlédla se bystře po okolí.


Na protějším břehu potoka jsem jen letmým pohledem zahlédla puštíka na větvi nízkého smrku, pro oko dobře viditelné místo, a rozhodla se, že ho nebudu vnímat. Snad si mne všimne a slétne mi na rameno. Puštík na mě svým obvyklým hlubokým toném zahoukal, snesl se na mechové kapradí a znovu čekal, zda si ho všimnu. Ani malým krajíčkem oka jsem na něj nezašilhala. Zpevnil tělo, strnul, nabil podoby kamenné sochy. Opět jsem ho přešla. Došlu mu, že si s ním hraju. Začala jsem utíkat, ale jak uniknou sově? Chvátala jsem, dělala mílové kroky, až jsem se unavila a padla na kolena u dalšího potoka. Puštík vykouknul za stromem a znovu houkl. Ponořila jsem nohy do vody a čekala, co dalšího udělá. Vzlétl a posadil se na protější břeh. Naklonil hlavu doprava a já jsem mu odpověděla, naklonila jsem hlavu doleva. Začal jsem se smát a puštík mi na oplátku radostně zahoukal.



Pták mezitím odletěl a já si vesele máčela své úzké nožky v potoku. Najednou za mnou něco zašustilo a já se ohlédla, uviděla jsem srnku, jak na mě zvědavě kouká. Zvedla jsem mírně koutky úst a znovu si šťastně máchala nohy. Srnka se dlouhými ladnými kroky přibližovala. Vždy mírně poskočila, schovala se za strom a znovu se rozhlížela. Koukala po mně, co dělám. Byla ještě mladá a její statné srnčí tělo se neslo větrem jako peříčko. Pohybovala se, téměř neslyšně jen někdy se dotkla kopytem větve, které zašustila. Pomalu se ke mně přibližovala a já jsem se občas ohlídla. Nechtěla jsem jí vyplašit. K takovým velkým a krásným zvířatům se musím chovat s úctou. Pak si mne už budou pamatovat, budou vědět kdo je jejich přítel a kdo ne.






Když už byla jen několik metrů ode mne, jemně zadupala kopýtkem o zem. Ohlédla jsem se. Chtěla, abych šla za ní. Vstala jsem a vyrazila za ní. Vždy se po několika metrech ujistila, zda tam stále jsem. Sotva jsem jí stačila. Srnka se ale netvářila tak že by si se mnou chtěla hrát. Poznala jsem to, měla jsem to v krvi. Zacházení a porozumění zvířatům, s tím jsem se už narodila. Ještě když jsem byla malé batole a pískala si v mechových hájích s malými datlíky. Jsou to úchvatná zvířata. Vždy mi odpověděli. Po několika letech jsem už věděla, co hlásí. Jestli se blíží nebezpečí, zda přichází letní slavnosti, jestli se v lese zranil rys, nebo když se narodil malý srneček, ještě bez parůžků, hned jsem to věděla. Lesní rozhlas se tomu říká, když nasloucháte, porozumíte a pak víte všechno, co se kde šustne.



Srnka znovu zadupala, protože jsem se na chvíli zastavila. Očividně jí to vadilo, chtěla jsem jejímu přání vyhovět. Přeskočila jsem několik remízků a příkopů abych se dostala k srnce. Tentokrát už jsem ale zvážněla, věděla jsem, že se něco děje. S přibývající nadmořskou výškou se terén ztěžoval a vzduch pomalounku řídl, cítila jsem každou vůni, každý záchvěv půdy. Ladné zvíře přede mnou přibývalo na rychlosti, já musela také. Už mne začali bolet nohy. Tohle nebylo normální, nemohlo být. Bolelo mě u srdce, že musím tak nešetrně a bezohledně šlapat na mechy, kterým jsem vždy děkovala. Stromy mne žádali o pohlazení, já musel odmítnout. Chtěla jsem srnce říci, ať na chvíli zastaví, ať zpomalí, ale to bohužel nešlo. Byla jsem vychována k úctě k přírodě, nemohla jsem zakřičet. Zrychlila jsem, mé nohy už škemraly, brečely o pomoc. Pomoc se dostavovala v podobě krve, které se přichycovala na mechy a malé sotva tříleté smrčky. Chtěla jsem odpočinek, nemohla jsem.



Tady nešlo o pouhou náhodu. Srnky nechodí za ostatními obyvateli jen tak pro nic za nic. Jsou to lesní sirény, kosatky, delfíni. Vždy hlásí, křičí, volají. Oni jsou těmi donašeči informací, když se stane něco hezkého a překrásného, ale většinou přicházejí, když je něco špatně. Lesní obyvatelé se jich obávají, těch majestátných zvířat. Proslýchá se, že když přijde na palouček dospělý srnec s velkým parožím a začne vydávat vysoké tóny, narodil se malý rys. Když za ním přišla samička, mladý rys se starým začali zápasit o své území. Pokud na paloučku byla pouze samička, stalo se něco špatného, něco co mohlo velice ovlivnit život pozorovatele. Mladá srnka si ulehne a usne, jakoby navždy. Usne věčným spánkem, nechce vidět, co se na světě stane.



Přestala jsem přemýšlet o srnce, upadla jsem. Zakopla jsem o padlý kmen. Byl porostlý lišejníkem, červenou malou muchomůrkou a několika smrčky, které bohužel neměly šanci na život, i to je součást lesa. Možná jsem si zlomila nohu. Chtěla jsem aspoň trochu vykřiknout, když v tom já uviděla to o čem jsem před chvílí snila. Zahlédla jsem palouček, ten samý, identický. Na něm byla rodinka, jelení rodinka s dvěma malými srnečky, kteří sotva stáli na nohou, oči se jim pomalu otevírali.





"O tomhle jsem nikdy neslyšela, to mi stařešina neříkal" šeptla jsem si tichým hlasem pro sebe a dál sledovala dění na paloučku. Nic se tam nezměnilo. Mláďata se stále pokoušela stát na nohou, sem tam popoběhla, držela se jen pár metrů od matky. Otec okusoval trávu na zemi, sem tam něco utrhl ze stromu. "Ale co matka? Kde je? Teď tu snad byla?"vykřikla jsem tentokrát už nahlas. Ztratila se mi, ale byla tam, určitě tam byla. Udělala jsem nejspíš dobře, že jsem se neovládla a zvýšila hlas. Otec mě totiž zaregistroval, důkladně a vyděšeně mě probodl pohledem. Zalekla jsem se jeho hlubokých tmavých očí zapadlých v plaché, dříve tolik sebejisté tváři. Tiše sykl na své děti, ti se dali spolu se svým otcem do rychlého běhu. Než jsem stačila mrknout, byli už pryč. Podle toho co jsem stačila zahlédnout, palouček opustila pouze tři zvířata. Někde tu musela být to čtvrté.



"Kde jsi má srnečko?"pošeptám jemným hlasem do vzduchu. "Kde jen můžeš být? Já tě viděla" přelétávám pohledem po celém obzoru. Ona ale nikdy. Stále se bojím přelézt a vykouknout zpoza zelené trávy přede mnou, ale nakonec se odhodlám. Pozvednu nohu, pod mou tíhou tu všude praskají smrkové větve. Překračuji vysokou trávu. Zarazím se. Naskýtá se mi ten nejhorší pohled v mém životě. Přesně uprostřed paloučku, v trávě, přesně tam leží srnka. Ihned k ní přiskočím a prohlédnu, zda nemá nějaká zranění.



Zrak se mi začíná rozmazávat, instinkty mi radí truchlit a litovat tohle zvíře. "Co se ti jen stalo?"naříkám a prosím srnku. "Prosím, dej mi nějaké znamení," utřu si slzy z očí a položím si její hlavu do klína. Moje vlasy se lesknou v jejich studánkově průzračných očích, jakoby mi dovolila pohlédnout do její duše, ale byla tam nějaká zábrana. Srna se už zřetelně vydala do neprobádaných temných krajin smrti. Pohladila jsem ji po té její jemné tváři. Obkroužila jsem rukou její tělo. Přitiskla jsem mojí tvář k té její, sdílela jsem svoje slzy s ní. "Je to jen otázka času než skončím tak jako ty. Možná už to bude velmi brzo, nebo až v dalších rocích. Co já vím,"vzlykla hlasem zaplněným beznadějí a zoufalství. "Já vím, je to součást života na téhle zemi. Přišli jsme o dalšího potomka tohoto lesa. První malá srnka, kterou zahlédnu. V ní budu vidět tebe,"uvědomila si, že v srnce bylo něco zvláštního, co jí až nebezpečně přitahovalo. Počkala tu ještě několik minut, aby vznesla památku ženě, která nám dala dva jistě výjimečné potomky. "Tíží mě to na srdci, ale už budu muset jít. Jsi opravdu nádherné a majestátné zvíře. Nikdy, přísahám nikdy, nezapomenu na ty tvoje průzračné oči. Kdysi možná byly plné lásky a štěstí, ale teď se v nich leskne jen ztráta,"vzkázala srnce a uronila poslední slzu, kterou si utřela do svých sněhově bílých šatů. "Nahoře na mne někdo čeká, možná stejně výjimečný jako ty. Doufám,"stále ještě měla hlavu srnky položenou v klíně. "Loučím se s tebou, naposledy tě pohladím po tváři. Pak tě již nechám v pokoji odejít,"jak řekla tak i učinila, přejela svojí ručkou po výrazných křivkách její tváře a opatrně sundala hlavu zvěře ze svého klína na zářivě zelenou trávu paloučku.

Opustila jsem palouček a vrátila se zpět na moji vyšlapanou cestu, konečně jsem mohla vidět, co jsem za sebou opravdu zanechala. Mechy byly rozházené všude kolem, kameny obrácené rubem vzhůru, jako kdyby tu proběhlo stádo divokých prasat. Nechtěla jsem znovu brečet, snad už jsem ani neměla co. Byla jsem vyčerpaná, ale lítost mě nakonec přemohla. Opět jsem začala brečet. Poté co jsem se před chvílí přemohla a opustila palouček jsem teď viděla další důvod smutku. Sedla jsem si na nejbližší kámen a pozorovala kopec. "Čím už dnešek může být horší?" ohlédne se směrem, kde kopec ještě více stoupá. "Nesmím jen naříkat, tím se nic nevyřeší. Musím vstát a jít. Jsem přeci silná," houkla a začala si zpívat tichou píseň lesních elfů.



Srnka na vršku kopce je vidno v nedohledu. Opět naberu na rychlosti, prudký vysokohorský vzduch mi osušuje mé slzy kanoucí po tváři. Tentokrát se snažím už opatrněji našlapovat na kameny, mechy a padlé tlející kmeny. Cestou zahlédnu i nějakou tu houbu či ptáčka ve stromové koruně. Nemám, ale čas a pádím, co mi nohy stačí. "Ehh ehh," oddychuje a zastaví se, "už tam budu, už jen kousíček a dozvím se co tam je. Co mi srnka chtěla." Na několik minut se zastaví a přemýšlí, co jí tam asi čeká. "Nevím co tam je, ale rozhodně je to něco důležitého," odpoví své vlastní myšlence, postaví se a znovu se rozběhne do kopce. Nezdálo se to tak blízko, ale několika rychlými skoky se dostane na vršek kopce.



Chvíli vůbec nic nevidí, sluneční záře jí zastínila oči. Pomalu se je snaží otevřít, dívá se však k zemi. "Kde jsi srnečko? Kam jsi mě to zatáhla?" povídá a stále ještě se snaží otevřít oči. Srnka je ale pryč. Jakoby tu vůbec nebyla, zmizela. "Ach jo. Tak ty jsi mi ty malá mrško utekla? Proč zrovna teď? Potřebuji tě víc než kdykoliv jindy" opírám se o kolena s pohledem zabořeným k zemi. Konečně už nabrala dost energie na to, aby se vzpřímila a začala hledat příčinu toho, proč tu je. Porozhlédne se po kopcích… "C-co to t-tu je?" koktá a do očí se jí vženou slzy. Pořád tam stála a rozhlížela se po hřebenech. "Proč jen? Co jsem k-komu," nestihla ani doříct větu a padla s podlitýma skleněnýma očima na kolena. Zakryla si oči dlaněmi a nechala slzy stékat po rukách, do trávy. Stále brečela, nechtěla přestat, nemohla přestat. Teď už ani neviděla, tenhle den se už tolikrát nemohla dívat na svět. "Z jakého důvodu nám to děláš?"pohlédla vzhůru, jakoby se modlila k bohu. "Co tak zlého jsme vykonali, že nás trestáš takovýmto způsobem. Víš, kolik lesních tvorů tam ještě mohlo žít?"hlasitě vykřikla a ozvěna se šířila na hony daleko. "Teď je to zničené. Proč mi činíš ještě další bolest. Tak už mi konečně odpověz!!"křikla znovu zlostně do kopců.



Kolena už jí z těch zdlouhavých minut sezení začala bolet, padla na bok a stále plakala. Jediné co cítila, bylo něco studeného, co jí prohrabovalo vlasy. Byla to srnka, konečně přiběhla, teď už ale nemohla pomoci. "Prosím, nech mě. Už mi nemůžeš pomoci," odmítá a převalí se na druhý bok. "Ale něco by tu možná bylo. Sic mne nemůžeš donést na palouček, řekni lesním zvířatům a lidem, že tam budu čekat," prosí zoufale a přitom se jí stále kutálejí po tvářích slzy. Srnka přikývla, jakoby rozuměla. Přeskočila její tělo a půvabně kmitala nohama dolů ze stráně. "Stačí už tam jen dojít a předat vzkaz. Pak už mě lesní kouzlenka může vtáhnout do svého domku," přivře oči a ztěžka se postaví na své bolavé nohy. Klopýtá o kameny a kořeny stromů, natahuje ruce, aby pohladila okolní smrky. "Vždy jste mi dobře sloužili a já sloužila vám, ale teď je na čase abych se konečně patřila mezi vás," pošeptala tiše několika smrkům. Stromy smutně strnuly, svěsily všechny větve, jak nejníže dokázaly. "Děkuji vám za vaše pohlazení, ale to jste vůbec nemusely dělat. A copak nejste šťastní, že budu konečně svobodně skákat mezi potůčky a," při zmínce o potoku se zastavila a svinula se kolem jednoho ze stromů. "Chápu, už jsem to pochopila. Doteď jsem byla svobodná, mohla jsem cokoliv. Teď už jen budu sloužit lesu. Dovršila jsem času, kdy už konečně musím zřít nitro a srdce lesa. To je podstata mého života - chápat," na poděkování věnovala stromu nevědomky několik svých slz, sem tam i nějakou kapku krve. Zvednula jsem se a pomalu se dobelhala k paloučku, všechno se teď zdálo tak jasné. Puzzle do sebe konečně zapadaly, žádné špatné konce a dílky. Už zbývalo přiložit jen ten poslední. Poslední správný dílek.



"Čas už vypršel, bylo ho tak málo jak jen ho obyčejná víla může mít," zašeptám stromům a sednu si doprostřed paloučku. Pomalu zavírám oči a poslouchám, jak k paloučku přibíhávají nejrůznější zvířena. Někdy králík jindy se podlomí větev pod sovou. Nechám pár minut zavřené oči, dokud nepřestanu slyšet šustění listů a dupání kopyt. Zkřížím nohy a položím ruce na trávu, jako bych se pokoušela splynout se zemí. Konečně otevřu oči a matně se koukám na zvířata kolem mě.



"Všichni, kteří jste se odhodlali přijít sem a rozloučit se. Vás všechny znám, některé víc některé míň. Bylo mi čest vás poznat. Nikdy jsem nechtěla, aby to skončilo takhle. Tolik možných konců se mi naskýtalo a kouzlenka mi vybrala zrovna tento. Nejspíš bych nechtěla vidět znovu ty kopce, utíkající parožáky. Nenechte je, oni nemohou pokračovat,"vztáhla ruku směrem, kterým byla stráň. "To je jejich čin. Ne náš, nikdy se z toho nesmíte vinit, nikdy," dořekla a polkla na prázdno. "Už vidím, že se to blíží. Vzduch neustále řídne. Nenechte se nikdy zmást. Kouzlenka mi nedala moc času, ne tolik kolik bych si přála, chtěla a potřebovala ještě mít na dokonání svých činů. Vy tem čas ale potřebujete! Bojujte za svůj život nebo utečte a zachraňte své holé životy" křikla téměř zlostně. "Na světě je tolik nespravedlnosti, na nás vztáhla ruku také. Bohužel," řekla a zavřela oči. Přispěchalo k ní několik malých lesních víl. Ulehla jsem do trávy. Víly začali zářit a říkat nějaká slova. Snažila jsem se ještě naposled ukořistit nějaký vzduch, ale bylo to naposled. Doopravdy naposled.

A nakonec, ptáte se mě kam spěje lidský druh?

Já myslela, že jste si to právě přečetli.
Že vy stále nevíte?
A jaký tedy myslíte, že byl záměr článku?
Správně, odpověď najdeš tam kde bys ji nikdy nehledal.
Je to jen na vás a to pouze ve vás.

Proč začínat znovu když koncem vše začíná?

19. července 2011 v 19:07 | Ketly* |  Články na téma
Popravdě jsem nikdy nechtěla začít svůj život znovu, ani nic ukončit. Samozřejmě jsem někdy chtěla vrátit zpět okamžiky, kdy jsem chybovala, ale začít znovu.... chybovala bych úplně na stejných místech a znovu a znovu.

Jak už se říká: "Život smrtí nekončí." Pro mrtvého nejspíš nekončí nic, možná jen méně významná etapa jeho života. A co pro živé? Končí smrtí příbuzného některé z etap jeho života? Ne. Ani zdaleka. Jen jeho etapa života znovu začíná. V jiném světle a nadhledu. Právě ukončením něčího života se snažíme začít znovu, i když už jsme znovu začali. Každý den začínáme znovu a znovu dnem, který neukončíme. Jeden ten jeden osudný den života se nám podaří šťastně zakončit. Možná nešťastně, ale nakonec jsme každý rád, že to trápení se životem máme za sebou. Nevěřím na posmrtný život nebo peklo. Já to ale hluboce respektuji a respektuji lidi, kteří na život po životě věří. Já věřím v to, že po životě něco je. Rozhodně začíná nové kapitola našeho života.

Každý konec je jen začátek. Nevím, kdy něco končí. Když se dotočí film? Když dojím večeři? Když umřu? Tím že se dotočí film, tím začíná postprodukce, film se prodává dál a dál. Ale film v mysli autora není nikdy dokončený. Vždy by mohl pokračovat. Stejně jako já můžu jíst po večeři další jídlo a po smrti žít další ať už imaginární nebo posmrtný život.

Chtěla bych odpověď na otázku, proč lidé chtějí znovu začínat svůj život? Protože jim umřeli rodiče? Protože se rozvedli s partnerem? Protože se jim nic nedaří? Tím, že něco končí vždy něco jiného začíná. Potkám nového přítele, pořídím si děti. Může se stát cokoliv. Stačí chtít začít znovu a nový začátek se k nám přižene sám. Někde se jednoduše objeví.

V každém z nás dřímá duše, která by chtěla spokojený a šťastný konec nového začátku. Stačí už jen říct kde je začátek a kde konec? Ptáčkové létají, růže rozkvétají, krajina se tváří jako po znovuzrození, lidstvo dostalo novou šanci plenit a vypalovat lesy, objevovat vesmír, nová šance poznávat sám sebe. Je to konec nebo začátek? Je to znovuzrození nebo zkáza? I tenhle článek nemá konec. Psala bych řádky a řádky. Znovu začínala a obnovovala myšlenku, která se na začátku zrodila. Nic nemá konec nebo začátek. Všechno je jen součástí času. Času, který se nedá popsat slovem začátek. A když už jsem tyk rozpitvala své myšlenky, je vůbec slovo začátek časový pojem?
 


Osamělý Anděl beze jména kroužící tmou

24. května 2011 v 17:05 | Ketly*
Článek je přiřazen do témata pro filosofy. Nenapadlo mě nic jiného než napsat článek jako povídku. Je jen na vás jak to pochopíte. Já mám často bezmyšlenkovité myšlenky. Článek berte pouze jako "úryvek" skutečný příběh je mnohem delší.


Budou mi chybět ty neustálé výbuchy nitroglycerinu a semtexu

14. května 2011 v 21:12 | Ketly* |  Články na téma
Bydlím ve slavném městě, o kterém dokonce už i BBC píše. A ptáte se proč? To protože 11. září. To protože Semtex. To protože Pardubice.

Přibližně cituji BBC v MF DNES: "Procházeli jsme ošuňtělým a ponurým areálem Explosie." Jo tak to je továrna přibližně půl kilometru od mého domova ve "městě" zvaném Semtín, kde žijí jen dělníci v továrnách, jelikož okolí je neobyvatelné.


Den v Matičce měst aneb cesta za balónem poznání

10. května 2011 v 21:03 | Ketly* |  Výlety
Ahhh…. Docela dlouho jsem přemýšlela, zda Praha je či není opravdu krásné město. Dokáže se vyrovnat Benátkám? Odpověď jsem si chtěla osvěžit, tak jsem zamířila do Akademie Věd ČR.
Tenhle článek budu psát jako cestopis s nádechem deníkového zpracování, tak se prosím nelekněte :)


Stíny na parkovišti

4. května 2011 v 17:55 | Ketly* |  Příroda, krajina
Musím říci, že mám horzné množství fotek, o které bych se s vámi ráda podělila, ale nemám čas je sem dát. Takže jsem se dnes přemohla a dala je sem.

Když jsme jeli z chaty zastavili jsme se u OBI a já jsem odmítala jít dovnitř, takže jsem zůstala v autě. Měla jsem v ruce foťák, takže jsem nemohla jen tak zůstat stát venku. Možni si řákate co na parkovišti může být zajímavého? Já něco objevila.




Otázka života a smrti

28. dubna 2011 v 19:53 | Ketly* |  Básně

Otázka života a smrti

Když jsem dnes poprvé zavřela oči
V mysli mi utkvělo
Kdo je mého života kočí?
Kdo zrodil mé andělské tělo?

Odpověď se nedostává
Stále je tu temno
Mé očko přestává
Zastírá ho mdleno*

Teď už se topím
V tekutině z mého těla
Neslyšně prosím
Jen na té jedné odpovědi, jsem celý život lpěla

*od slova omdlít

Básničky obecně píšu ráda (psaní je mimo focení taky mou zálibou). Takže když jsem dostala příležitost nechat si báseň ohodnotit od Temnářky, neváhala jsem a něco sepsala. Je o dítěti, které se narodilo v dětském domově. Druhá sloka je těsně před smrtí a třetí je v rakvi.

NIc proti, ale já mám krev modrou!

28. dubna 2011 v 18:48 | Ketly* |  Články na téma
Byla jsem doslova zahlcena, ale bohužel ne pohlcena články o upírech, kteří moji milí spoluobčané zveřejnili. Samí upíři, sebevraždy a obrázky nevhodné ani dospělým natož mládeži. Opět si říkám: "Cožpak nemáte alespoň špetku fantazie? Nedokážete splodit inteligentní článek?" Kdybyste ho aspoň "splodili" ale vy ho "vyplodíte" z útrob vašich mozkových hemisfér.

Paragraf 12b, odstavec 1, řádek 5
Ti jejichž krev má barvu modrou, nikdy nebudou pohlceni zhoubou.

Paragraf 12b, odstavec 3, řádek 7
Příslušníci červené sekty jsou považováni pouze za subjekty.

Paragraf 13a, odstavec 2, řádek 1
Když modrá s červenou se zkříží, velká zkáza se nezřetelně blíží.

Paragraf 13a, odstavec 1, řádek 3
Modrá krev se získat nedá je možné, že nakonec z ní zbude jenom šedá.

Paragraf 13b, odstavec 5, řádek 2
Modré krve potomek, musí střežit ráje úlomek.

Paragraf 13b, odstavec 5, řádek 3
Pokud pravidlo dodržovat nebude, najedeš si ho můj milý osude.

Paragraf 20, odstavec 1, řádek 1
Poslední řádek zní, i ty máš v sobě ten úlomek cti a krve lví.

Tak to bylo něco na uvolnění od upírů. Něco málo z mé oblíbené historie. A jaký že ty tyto paragrafy, řádky a odstavce mají smysl? Takto nějak bylo v minulosti bylo přihlíženo na příslušníky královského rodu a "obyčejné" poddané.

Každý z nás má v krvi tu "trochu" té královské krve. I když nejsi Schwarzenberg. Tu trochu jsi přece někde zdědil.

Přeostřeno na... Trubka

23. dubna 2011 v 13:00 | Ketly* |  Přeostřeno na...
Ach.. jak já nenávidím to vysávání. Ovšem taková trubky od vysavače je zajímavá. Všimla jsem si, že vytváří takový "průřez do světa za oponou". Fotky jsou rozmazané, ale v tomhle případě snad ostré ani být nemohli. Je to schválně takhle "neostré", vytváří to takový efekt tajemnosti.




Kam dál